úterý 13. března 2012

Parkour a soutěžení

Takže v česku budeme mít první parkourovou "soutěž" a jak jsem čekal, rozdmýchalo to vcelku kvalitní vlnu vášní. Tenhle článek ale nebude o Té soutěži, jako spíš o soutěžení obecně. Takže na začátek - nemám zhola nic proti soutěžím v parkouru, každý ať si dělá co chce a klukům přeju, aby jim organizace a počasí vyšly (a vy pokud můžete se přijeďte podívat: http://www.facebook.com/events/366919370005347/)

Pokud se v parkourové komunitě nadhodí téma "soutěže", téměř vždy to vzbudí vášnivou debatu a téměř vždy se tato debata točí okolo stejných bodů:
  • Soutěže jsou shit protože to řekl David či Sebastian či někdo z Yamakasi
  • Soutěže jsou špatné protože duch parkouru je nesoutěžní.
  • Soutěže jsou špatné protože od nich je jen krůček k bitkám na nože (zveličeno).
Posouzení jejich validity nechám na vás, já se chci zaměřit na něco jiného. Všechny výše zmíněné argumenty jsou víceméně filosofické ale dle mého názoru mohou soutěže změnit i samotnou fyzickou podstatu parkouru. Nejlepším příkladem takovéhle změny je MMA (smíšená bojová umění), které mělo s parkourem v základech mnoho společného: Byla zde svoboda, přátelství a uzavřený kruh lidí, kteří se prakticky všichni znali osobně. Kromě svobody i existovala pravidla, která se dala přirovnat k okřídlenému "flips are not parkour". Stejně jako v parkouru vznikla myšlenka soutěží naprosto neškodně: Lidé se zkrátka chtěli sejít, zazápasit si spolu a vyměnit zkušenosti. Poměřit svůj styl se stylem druhého (co nám to jen připomíná). Na konci zápasu si potřásli rukama a šli domů.

A pak přišlo UFC: Myšlenka byla podobná AoM - udělejme oficiální soutěž kde se utkají tihle lidé s nějakými základními pravidly, styl proti stylu. A jak se řeklo, tak se udělalo. Karatisti, taekwondisti, boxeři, všichni se sešli. A s nimi i Royce Gracie...

Když to zkrátím - Royce neuměl nic, jen bojovat na zemi...a porazil všechny, 4x zasebou. Od té doby je standartem v MMA mít striking (údery a kopy) a pak "ground game" (boj na zemi), protože jinak si prostě neškrtnete, ani když jste mistr světa v karate.

A co když se tohle stane v parkouru? Jak bude parkour populárnější budou i soutěže populárnější. Jakmile budou soutěže populárnější, bude v nich víc peněz a ruku na srdce, rozhodně se objeví i atleti, kteří budou trénovat jen na soutěže. A tihle lidé budou vyhrávat, tak už to prostě funguje. Někdo, kdo trénuje něco co ho baví a co se jemu líbí, nebude nikdy tak "dobrý" jako ten, kdo trénuje pro největší bodový zisk. Nevím jaký je dnes systém soudcování na AoM (jestli už tam nějaký bodový systém je) ale ať je jakýkoliv, nevydrží. Stačí si připomenout naštvanost, která panovala po Livewirově výhře v Londýně (podle některých v neprospěch Erika). Pokud budou tyhle soutěže pokračovat a jejich měřítko se zvětšovat, nevyhnutelně dojde k zavedení nějaké obdoby gymnastického "code of points"

Ano, myslíte správně: kong 1 bod, front 3, špatný dopad -0.15 bodu, kongprec do fronta 4.5 bodu a podobné chuťovky. A pak už jsme zase v gymnastice, kde buď budete mít systém zaměřený na provedení ("perfect ten") nebo na obtížnost (to, co je dnes). V prvním případě bude o úspěchu či neúspěchu rozhodovat sebemenší zaváhání, nebo jen zvůle rozhodčích (viz oškubání A. Nemova a Jordana Jovtcheva na OH v Athénách.). V druhém případě pak přijde banda číňanů (nebo kohokoliv kdo bude drtit 3x víc jak ostatní), která vám bude vyhrávat stabilně každý ročník.

Jak říkám, nemám nic proti soutěžím. Miluju gymnastiku i přes všechny její chyby. Pointou tohohle článku, nebo bych si dovolil napsat pamfletu, je poukázat na to, co se může stát. Aby jste se pak nedivili, až budete chtít někde na AoM házet své skvěle zvládnuté ale základní techniky.