Komplex bohů

"A god komplex is an unshakable belief characterized by consistently inflated feelings of personal ability, privilege, or infallibility"

Parkour má problémy, víme to všichni, řeší to pomalu také každý. Moc se soutěží, dropuje, gumodick-uje, gay stuff-uje, mluví se sprostě, soutěží, točí se videa, málo se uklízí, nezachraňují se peněženky a taky soutěží. Nováčci jsou drzí, ničeho si neváží, skáčou na co nemají a chtěj se učit beka. Podle některých by se to mělo změnit, nováčci by měli být cepováni aby byli méně troufalí a víc filosoficky uvědomělí. Jenže...

Být teď nováčkem - typicky patnáctiletým klukem co se zrovna nedávno dověděl o parkouru a chce to zkusit, po prvním jamu bych se na to vykašlal. Proč? Nazval bych to komplex bohů. V psychologii je to poměrně známý pojem, zpravidla popisující člověka, který není schopen uznat chybu a je plně přesvědčen o své nedostižnosti. Tenhle koncept pk scéna dovedla do zvráceného extrému: Nikdo si nemyslí že je bůh - udělali ho z něj ostatní.

Je to stejný příběh na každém jamu: 200 lidí na místě, 90% si skočí jeden dva skoky a pak sedí a pozoruje 10% "Bohů" - známých traceurů. Balada o nedotknutelnosti začíná...vzduchem lítají nejen šílené polety a dvojitá salta, ale i oslavné ódy. "To je magor, to je neskutečný atd." Nemám absolutně nic proti dobře zvládnutým extrémním skokům. Ať už Zonyho doubleside, Jimův gainer z výšky, Sahirovy kongy atd, atd, atd (výčet lidí co obdivuju by byl nadlouho), vše u mě vzbuzuje uznání a obdiv nad kontrolou, silou a odvahou. Demonstrovat tyto hodnoty je naprosto v pořádku a nevidím žádný důvod nepředvádět co člověk dokáže.

Problém je v tom, jak si to zbytek komunity přebírá. Skvělé výkony by měly být příkladem, inspirací a ukázkou, čeho se dá dosáhnout poctivým tréninkem. Místo toho tady máme glorifikaci, odcizení a ikonizaci osob a skoků. Skvělé výkony jsou něco, co si mohou troufnout předvádět jen "vyvolení" jedinci, obdařeni jakousi vyšší mocí. Pokud by se kdokoliv jiný pokusil je napodobit, zákonitě selže, protože není (rus, angličan, zony, jim atd. atd.). Tohle je problém sedícího povzbuzování. Lidé si tak mezi sebou navzájem upevňují pocit že je jsou "horší" a "nebudou raději nic skákat aby se neztrapnili" protože "teď tam přeci skáčou ti dobří". Na jamu je toto problém spíše praktický, protože často lidé postávají tam, kde by se dalo skákat a vznikají tak tlačenice (typicky vltavská), ale jakmile se tento přístup přenesl do našeho tréninku a na internet, je zle. Náročné a spektakulární skoky, skvělé flow a jiné ozdoby parkouru a ukázky lidských možností už nám nejsou něčím co nás žene vpřed, ale spíše závažím, které jsme si přivázali na nohu a kterým si neustále připomínáme, jak jsme slabí a nicotní.

Jak tohle vzniklo? Těžko říct...možná kdysi jako dobrá věc. A když ne dobrá tak neškodná. V dobách kdy kolovaly vtipy o Ravenovi a slovácích. Záměrné zveličování schopností člověka do absurdních výšin (Ravenovy kliky způsobili globální oteplování, Míša Postulka má dovolenou na transibiřské magistrále jako lokomotiva) bylo tenkrát nástrojem, jak člověku humornou formou říct že ho uznáváme. Mimochodem podobně vznikly i "teplé" narážky. Co se ale děje dnes už není sranda. Ve chvíli kdy si někteří nováčci myslí, že se musí rozejít s přítelkyní, aby mohli začli dělat parkour, je třeba zakročit. Stejně to platí pro chvíli, kdy je doubleside považován za něco naprosto nadpozemského a nedosažitelného.

Nebudu tady apelovat na zkušené, jelikož ti často dělají co mohou. Je otázkou jestli vůbec apelovat, jestli toto není ten přírodní proces prosívání "slabých" a jako takový jestli se dá vůbec zvrátit. Ale přesto: Až někdy zase uvidíte něco neskutečného, ať už na videu nebo ve skutečnosti, nepřemýšlejte o tom, kdo skáče, ale přemýšlejte, co vám chybí k tomu aby jste to dokázali vy. Povzbuzujte k podobnému myšlení všechny okolo sebe. Skákejte na akcích ikdyž se vám zdá, že nemáte "co předvést". Ve výsledku není důležité, jestli jednou podobně šílený skok skočíte (nemusí to být vaše cesta) ale to, že si užijete pohyb jako takový. A to, že díky vám se nebudou stydět ani ostatní.

Styl

Fenomén, který pohltil parkourovou scénu už před nějakou chvílí – styl. Teď nutně nemyslím styl například anglický, ruský nebo francouzský, nýbrž individuální styl každého jednotlivce. Pomyslnou lavinu „stylařů“ strhnul Ryan Doyle, který před nedávnem do čr přijel aby potrénoval se skupinou vybraných českých traceurů. Jeho rčení „Každý je dobrý ve svém stylu“ se opakuje dodnes.

Nejsem přítelem stylu (zlí jazykové by mohli poznamenat, že spíše styl není mým přítelem a měli by pravdu) za každou cenu. Hodně to souvisí i s tím zlořečeným lepší/horší. Už prakticky od nepaměti bylo dělení lidí v parkouru podle jejich dovedností čímsi podlým, div ne hrdelním zločinem. A ještě horší je, když někdo přizná že trénuje, aby byl nejlepší.

Nesouhlasím s „nejlepším“. Ve věcech jako je parkour, tanec a hra na hudební nástroje nemůže být nikdo nejlepší. Může být mezi elitou, top 10 (20,30, 4000) lidmi na světě, mezi kterými už se skutečně nedá rozlišit kdo je lepší. Je to totiž otázka STYLU. Nicméně stále je velice jednoduché rozlišit kdo je dobrý a kdo ne. Pokud se já pokusím zahrát na piano Mozartovu kompozici, sotva vyťukám hlavní motiv, zatímco i průměrně školený pianista ji zahraje tak, že ji každý pozná a většinu lidí neurazí. Toto není otázka stylu, to je otázka prosté technické úrovně.

A u piana ještě chvíli zůstaňme: Glenn Gould je mnohými považován za nejvýznamnějšího klavíristu 20. století a některými dokonce za nejlepšího klavíristu všech dob. Vedle fenomenálních duševních a technických schopností (byl schopný zpaměti odehrát velice složité například Bachovy recitáty i poté, co je několik let necvičil) vynikal hlavně osobitým přístupem ke vztahu interpret – skladatel. Dle jeho názoru nebyl interpret pouhým přenašečem zprávy, kterou vyslal skladatel, ale naopak měl pracovat s ním v těsném kontaktu a snažit se dílům vtisknout svou vlastní duši.

Gould dovedl tento přístup do naprostého extrému. Často naprosto převrátil zamýšlené tempo a sílu skladeb, vyzdvihujíc tak momenty, které on považoval za důležité, ale přitom se stále pohyboval těsně na hranici zachování integrity díla. Ačkoliv byl za tento přístup často kritizován, většina i jeho kritiků nakonec jeho poslech doporučuje, alespoň jako brilantní demonstraci odlišného přístupu.

Co má ale zesnulý kanadský virtuóz společného se stylem v Parkouru? Mnohem více než by se na první pohled mohlo zdát. Právě on je podle mě krystalickým vzorem toho, jak vypadá skutečný styl, skutečná osobnost přenesena do umění i na první pohled tak rigorózního, jako je interpretace vážné hudby. Někdy pasáže, v notovém zápisu označené jako rychlé hrál až bolestně pomalu a naopak pasáže pomalé a smutné vyklepával v rychlém a veselém tempu. Jindy naopak ještě podpořil náladu díla a zpomalil až do téměř zastavení tempa a dlouhých odmlk aby se následně jeho prsty po klaviatuře rozběhly s neuvěřitelnou rychlostí a razancí. Toto je skutečný styl, skutečný projev.

Jenže všechny tyhle krásné věci se neobejdou bez jednoho fundamentálního předpokladu: Naprosté technické virtuozity. Hrát pomalu protože neumíte hrát rychle a naopak není styl. To samé platí pro skoky – váš pohyb může působit rozevlátě, nahodile a nekontrolovaně pokud budete chtít, ale nejdříve musíte být schopni absolutní kontroly, koncentrace a preciznosti, jinak váš „styl“ nic neznamená. Teprve skutečné mistrovství nám umožní dosáhnout toho, co chceme – skutečného, ničím neomezeného vyjádření skrze pohyb.