Styl

Fenomén, který pohltil parkourovou scénu už před nějakou chvílí – styl. Teď nutně nemyslím styl například anglický, ruský nebo francouzský, nýbrž individuální styl každého jednotlivce. Pomyslnou lavinu „stylařů“ strhnul Ryan Doyle, který před nedávnem do čr přijel aby potrénoval se skupinou vybraných českých traceurů. Jeho rčení „Každý je dobrý ve svém stylu“ se opakuje dodnes.

Nejsem přítelem stylu (zlí jazykové by mohli poznamenat, že spíše styl není mým přítelem a měli by pravdu) za každou cenu. Hodně to souvisí i s tím zlořečeným lepší/horší. Už prakticky od nepaměti bylo dělení lidí v parkouru podle jejich dovedností čímsi podlým, div ne hrdelním zločinem. A ještě horší je, když někdo přizná že trénuje, aby byl nejlepší.

Nesouhlasím s „nejlepším“. Ve věcech jako je parkour, tanec a hra na hudební nástroje nemůže být nikdo nejlepší. Může být mezi elitou, top 10 (20,30, 4000) lidmi na světě, mezi kterými už se skutečně nedá rozlišit kdo je lepší. Je to totiž otázka STYLU. Nicméně stále je velice jednoduché rozlišit kdo je dobrý a kdo ne. Pokud se já pokusím zahrát na piano Mozartovu kompozici, sotva vyťukám hlavní motiv, zatímco i průměrně školený pianista ji zahraje tak, že ji každý pozná a většinu lidí neurazí. Toto není otázka stylu, to je otázka prosté technické úrovně.

A u piana ještě chvíli zůstaňme: Glenn Gould je mnohými považován za nejvýznamnějšího klavíristu 20. století a některými dokonce za nejlepšího klavíristu všech dob. Vedle fenomenálních duševních a technických schopností (byl schopný zpaměti odehrát velice složité například Bachovy recitáty i poté, co je několik let necvičil) vynikal hlavně osobitým přístupem ke vztahu interpret – skladatel. Dle jeho názoru nebyl interpret pouhým přenašečem zprávy, kterou vyslal skladatel, ale naopak měl pracovat s ním v těsném kontaktu a snažit se dílům vtisknout svou vlastní duši.

Gould dovedl tento přístup do naprostého extrému. Často naprosto převrátil zamýšlené tempo a sílu skladeb, vyzdvihujíc tak momenty, které on považoval za důležité, ale přitom se stále pohyboval těsně na hranici zachování integrity díla. Ačkoliv byl za tento přístup často kritizován, většina i jeho kritiků nakonec jeho poslech doporučuje, alespoň jako brilantní demonstraci odlišného přístupu.

Co má ale zesnulý kanadský virtuóz společného se stylem v Parkouru? Mnohem více než by se na první pohled mohlo zdát. Právě on je podle mě krystalickým vzorem toho, jak vypadá skutečný styl, skutečná osobnost přenesena do umění i na první pohled tak rigorózního, jako je interpretace vážné hudby. Někdy pasáže, v notovém zápisu označené jako rychlé hrál až bolestně pomalu a naopak pasáže pomalé a smutné vyklepával v rychlém a veselém tempu. Jindy naopak ještě podpořil náladu díla a zpomalil až do téměř zastavení tempa a dlouhých odmlk aby se následně jeho prsty po klaviatuře rozběhly s neuvěřitelnou rychlostí a razancí. Toto je skutečný styl, skutečný projev.

Jenže všechny tyhle krásné věci se neobejdou bez jednoho fundamentálního předpokladu: Naprosté technické virtuozity. Hrát pomalu protože neumíte hrát rychle a naopak není styl. To samé platí pro skoky – váš pohyb může působit rozevlátě, nahodile a nekontrolovaně pokud budete chtít, ale nejdříve musíte být schopni absolutní kontroly, koncentrace a preciznosti, jinak váš „styl“ nic neznamená. Teprve skutečné mistrovství nám umožní dosáhnout toho, co chceme – skutečného, ničím neomezeného vyjádření skrze pohyb.